Devět patnáct, tedy nove quindici
Stojíme na zastávce plné lidí.
Evidentně jsme nebyly jediné, kdo se rozhodl jet dnes na výlet z Catanie do Taorminy.
Autobus by měl za několik minut přijet a tak se zatím jen rozhlížíme a říkáme si, že těch lidí je tu minimálně na dva autobusy. Minimálně.
Nahlas přemýšlím, že určitě umí i na Sicílii prodat jen tolik lístků, kolik je míst v autobuse. Moje kamarádky tak optimistické nejsou.
Přijíždí autobus.
Nastává okamžik pravdy.
Řidič si stoupá na schody a směrem k davu volá:
NOVE QUINDICI „nove kvíndiči“
Dvě slova tvořící jeden časový údaj, která do odjezdu uslyšíme ještě mnohokrát. Co na tom, že většinu toho davu tvoří cizinci. Jiný jazyk řidič prostě nepoužije.
Do autobusu se cpou téměř všichni.
Ti, kteří rozumí (že je to autobus, který jede v 9.15 — nove e quindici) a pak také všichni ti, kterým sdělení času odjezdu v italštině fakt nic neříká.
Řidič kontroluje lístky a všichni, kteří mají na lístku jiný čas se zase skrz dav snaží vystoupit. A on průběžně opakuje své obligátní: nove quindici …
Co si budeme povídat, chvíli to trvalo, než nastoupili ti co měli a vystoupili ti co nastoupit neměli. My jsme díky tomu, že italsky rozumím, byly naprosto v klidu. Věděly jsme, že tu jsme správně.
A proč to píšu?
Byly jsme ve velkém městě. Jely jsme do turisticky oblíbené oblasti. A stejně nikomu z cestujících nepomohla angličtina, němčina a ani nic jiného.
Jsou prostě chvíle, kdy je dobré porozumět třeba právě jenom té číslovce. I když si myslíme, že zrovna číslovky v podstatě potřeba nejsou. Když platíme, cenu si prostě přečteme na pokladně, když chceme vědět, kdy nám co jede, najdeme si to a přečteme.
Ale pak přijede autobus a řidič nepromluví jinak než italsky.
PS: ty lístky na Sicílii prodávat umí. Vždycky prodají jen tolik míst, kolik je sedadel. Ani o jedno víc. Mohu potvrdit, take už jsem jela později než jsem zamýšlela, protože pro mě už místo nezbylo.
