Střípky večera v Aréně Verona
Celý den jsme si naordinovaly poklidný program, abychom večer měly dostatek sil si ho užít. Vzhledem k teplotám jaké ty dva dny ve Veroně panovaly, bylo náročné úplně vše. Ale krásně náročné.
Nastudovaly jsme, že je možné do Arény přijít nejdříve dvě hodiny předem. Protože jsme si moc nedovedly představit, jak to bude probíhat, řekly jsme si, že půjdeme cca kolem půl osmé. Bydlely jsme přibližně 10 minut od Arény, takže jsme tam byly za chvilku. Teprve se kolem rojilo jen málo lidí, na kterých bylo jednoznačně čitelné, že jdou na představení. Všichni se ještě na náměstí, které má krásný název Piazza Bra a obklopuje Arenu fotili… To jsme samozřejmě udělaly také.
A po chvíli jsme se rozhodly, že už nebudeme nic odkládat a vstoupíme dovnitř. Vcházeli jsme „gatem 6“, tedy v podstatě z čela arény, což je logické, protože jsem se snažila koupit lístky co nejvíce „ve středu“, naproti jevišti.
Prošly jsme kontrolami a nechaly se nasměrovat na naše místa. Kochaly se úžasným pohledem na jeviště a na celou Arénu (v tu chvíli jen pozvolna se zaplňující). Opět jsme se vyfotily, rozeslaly pozdravy a užívaly si atmosféru.
Já jsem se v určité chvíli této fáze večera vydala prozkoumat kde jsou toalety. Ráda to vím. 🙂 Musela jsem vyjít ven, obejít malou část Areny z venku, takže jsem viděla vstupy do spodního hlediště a také jsem viděla, jaké obrovské fronty v tu chvíli už byly na vstup před kontrolami.
A pak se přiblížila 9. hodina. Na jeviště došel muž v kostýmu v duchu opery a udeřil do velkého gongu. To už opravdu „magia della serata“ byla cítit do morku kostí.
Když se vrátil potřetí a udeřil na znamení začátku 3x, hlasatel požádal diváky, aby zaujali svá místa a opravdu chvilinku po 9. hodině přišel dirigent a zazněly první tóny.
Při první scéně jsem jen těžko rozeznávala postavy opery, byl tam i celý velký sbor a balet a chvíli to bylo takové pro mě neuchopitelné. Naštěstí jsem měla děj opravdu načtený, takže jsem neztrácela hlavu a za chvíli se začala orientovat. Navíc na obou stranách jeviště vysílali na obrazovkách titulky, což bylo moc fajn.
A tak si nás (myslím, že všechny), postupně začal podmaňovat děj, hudba, zpěv, nádherná výprava a scéna. Když se v druhém dějství po jeho první části rozestoupila scéna a objevil se před námi zlatem zářící palác, myslím, zůstali všichni zcela okouzleni.
Na začátku třetího dějství pak přichází po krátkém sborovém úvodu na řadu Calafova árie Nessun dorma. Z mého subjektivního pohledu byl princ Calaf, nebo spíše jeho představitel, skvělý. A „Nessun dorma“ (kterou známe v jedinečné verzi Luciana Pavarottiho) byla v jeho podání krásná, mě hluboce dojala.
Nedokážu pár slovy říct, jaké to opravdu bylo. Nádherné, jedinečné, dechberoucí a magické.
Už téměř v závěru se nad jevištěm 2 x blýsklo. Pršet (lehce) začalo až mnohem později, to už jsme pily Aperol Spritz na Piazza Bra.
Představení sklidilo obrovské ovace, my na ochozech tleskali ve stoje. Bylo to nádherné zakončení. Hlavní představitelé, kromě toho, že se klaněli uprostřed jeviště, pak přešli na obě jeho strany, což při jeho rozloze bylo nádherné gesto.
Opravdu krásný narozeninový dárek jsem si dala.
